Když něco dělá, tak jen naplno, nic nešidí a
chce být v tom nejlepší! Tak jednoduše bych vystihla osobnost a zároveň
práci Josefa Omelky, kterého sice neznám tolik let, ale zase ho už znám
natolik, abych dokázala ohodnotit jeho píli, nadšení a v současnosti
i jeho fotografické oko. O tom, jak si ho pěkně vycvičil, vypovídá jeho
bohatý archiv, reference a především nápady, kterými každý den
oplývá.
Jeho cesta k fotografování byla poněkud kuriózní. Ještě před několika
lety patřil k obchodním manažerům, kteří při prodeji luxusních vozů
sklízeli úspěchy. Dokázal lidem poradit, prodat jim přesně „na míru“
automobil a hnát obchodní výsledky až do výšin. Jednoho dne ho ale práce
obchodníka a manažera omrzela natolik, že se rozhodl pro velkou změnu! Vydal
se vstříc svým snům a začal se bavit svým největším koníčkem –
fotografováním, který se postupně přeměnil v koně a nakonec až
v profesionální kariéru.
Svému hobby však na počátku obětoval vše. Nejprve si nakoupil kvalitní
techniku, neboť je velký perfekcionista a ví, že bez kvalitního vybavení
není možné dělat kvalitní věci. A poté už byl jen drobný krůček
k tomu, aby se vydal den co den s fotoaparátem na rameni vstříc novým
zážitkům. Fotil téměř vše, co mu přišlo do cesty – krajinu, ženy,
děti, muže, domy, zvířata, nálady, barvy, slunce, déšť… A postupně
tak zjišťoval, že právě fotografie mu otevírá jeho srdce a ukazuje jeho
pravou duši! Nejprve jsem jeho změnu v kariéře nechápala, jako možná
většina z nás, kteří ho známe. Dnes ale už vím, co ho dělá
šťastným. Dělá totiž přesně to, co ho baví a pro co má cit! Pohled na
jeho fotky mě stále fascinuje. Několikrát jsem stála u toho, kdy můj
pohled laika na fotku byl označen za „super“ a právě on ji okamžitě
zkritizoval a pustil se do focení znova. Nespokojí se totiž jen tak
s něčím, musí být se svým „dílem“ natolik spokojený, aby mi
řekl – ano – otiskni to! Na druhou stranu musím říct, že si na něm
cením i toho, že dokáže přijmout kritiku a právě z označených chyb
či výtek se ponaučit natolik, že příště má jeho výsledek zcela jiné
„grády“. Navíc si na něm cením i toho, že mě dokázal na několika
fotografiích ztvárnit tak, že si připadám „krásná“. A to se sama
považuji za zcela nefotogenickou a před objektivy vždy rychle prchám do
úkrytu.
Pepo, tímto Ti děkuji a těším se, že mi od Tebe přibudou v archivu
další fotografie, přinejmenším mých nejmilovanějších…
Michaela Mitáčková