Když něco dělá, tak jen naplno, nic nešidí a chce být v tom nejlepší! Tak jednoduše bych vystihla osobnost a zároveň práci Josefa Omelky, kterého sice neznám tolik let, ale zase ho už znám natolik, abych dokázala ohodnotit jeho píli, nadšení a v současnosti i jeho fotografické oko. O tom, jak si ho pěkně vycvičil, vypovídá jeho bohatý archiv, reference a především nápady, kterými každý den oplývá.
Jeho cesta k fotografování byla poněkud kuriózní. Ještě před několika lety patřil k obchodním manažerům, kteří při prodeji luxusních vozů sklízeli úspěchy. Dokázal lidem poradit, prodat jim přesně „na míru“ automobil a hnát obchodní výsledky až do výšin. Jednoho dne ho ale práce obchodníka a manažera omrzela natolik, že se rozhodl pro velkou změnu! Vydal se vstříc svým snům a začal se bavit svým největším koníčkem – fotografováním, který se postupně přeměnil v koně a nakonec až v profesionální kariéru.
Svému hobby však na počátku obětoval vše. Nejprve si nakoupil kvalitní techniku, neboť je velký perfekcionista a ví, že bez kvalitního vybavení není možné dělat kvalitní věci. A poté už byl jen drobný krůček k tomu, aby se vydal den co den s fotoaparátem na rameni vstříc novým zážitkům. Fotil téměř vše, co mu přišlo do cesty – krajinu, ženy, děti, muže, domy, zvířata, nálady, barvy, slunce, déšť… A postupně tak zjišťoval, že právě fotografie mu otevírá jeho srdce a ukazuje jeho pravou duši! Nejprve jsem jeho změnu v kariéře nechápala, jako možná většina z nás, kteří ho známe. Dnes ale už vím, co ho dělá šťastným. Dělá totiž přesně to, co ho baví a pro co má cit! Pohled na jeho fotky mě stále fascinuje. Několikrát jsem stála u toho, kdy můj pohled laika na fotku byl označen za „super“ a právě on ji okamžitě zkritizoval a pustil se do focení znova. Nespokojí se totiž jen tak s něčím, musí být se svým „dílem“ natolik spokojený, aby mi řekl – ano – otiskni to! Na druhou stranu musím říct, že si na něm cením i toho, že dokáže přijmout kritiku a právě z označených chyb či výtek se ponaučit natolik, že příště má jeho výsledek zcela jiné „grády“. Navíc si na něm cením i toho, že mě dokázal na několika fotografiích ztvárnit tak, že si připadám „krásná“. A to se sama považuji za zcela nefotogenickou a před objektivy vždy rychle prchám do úkrytu.
Pepo, tímto Ti děkuji a těším se, že mi od Tebe přibudou v archivu další fotografie, přinejmenším mých nejmilovanějších…

Michaela Mitáčková